Přeskočit na obsah

Benešovy dekrety

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Edvard Beneš (1884–1948), po němž jsou dekrety pojmenovány

Benešovy dekrety, též dekrety prezidenta republiky je označení dekretů vydaných v exilu prezidentem Československé republiky Edvardem Benešem během druhé světové války a krátce po jejím skončení na osvobozeném území Československa po dobu, kdy nebylo možné vykonávat zákonodárnou moc prostřednictvím Národního shromáždění.[1][pozn. 1]

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]

Prezident vydal ústavní dekrety s právní silou ústavních zákonů a dekrety, které mají sílu zákona. Ve Sbírce zákonů bylo publikováno 98 dekretů prezidenta a 7 dekretů bylo dodatečně republikováno.

Všechny ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, ratihabovány Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.[3] Ústavní dekrety byly prohlášeny za ústavní zákony, dekrety byly prohlášeny za zákony.

Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů, se ztrátou československého státního občanství Němců a Maďarů a se zrušením německé university a německých vysokých škol technických.[4]

Ústavní soud potvrdil jejich platnost v době vzniku a jejich závaznost, tzn. že jimi nastolené změny zůstávají zachovány. Zkoumat, zda zůstávají platnou součástí českého právního řádu, odmítl, neboť jsou už právně neúčinné. [5]

Pozadí

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Prozatímní státní zřízení.

Dekrety prezidenta republiky byly vydávány jako mimořádné řešení, když nebylo vzhledem k okupaci možné vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavní listinou.[1]

Vláda Velké Británie považovala odsuny německých menšin za způsob, jak vyřešit národnostní problémy v Evropě, a uvažovala o této možnosti již na počátku druhé světové války. Vycházelo se ze zkušeností při výměně křesťanského a muslimského obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem po první světové válce a při přesunech obyvatel v rámci Britského impéria. Československá vláda v londýnském exilu nezávisle na britské vládě také zvažovala odsun německé menšiny. Po nacistickém teroru proti českému obyvatelstvu, který byl rozpoután v reakci na atentát na Heydricha v červnu 1942, získala Benešova vláda od Velké Británie ústní souhlas s odsunem, který byl vázán na souhlas Spojených států a Sovětského svazu.[6] V roce 1945 odsouhlasily odsun Němců tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci.[7]

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:

  1. 1940–1944: Tyto dekrety byly vydány v exilu v Londýně. Upravují především vytvoření československé exilové vlády a jejích orgánů (včetně armády) a jejich organizací.
  2. 1943–1945: Vydány také v londýnském exilu. Upravují především převzetí kontroly osvobozeného území Československa od spojeneckých armád a organizace poválečné československé vlády.
  3. 1945 duben–1945 říjen: Dekrety vycházející z návrhů uvedených v Košickém vládním programu, který byl oficiálně čs. vládou přijat v dubnu 1945 v Košicích,[8] připravovaném komunisty v Moskvě od konce roku 1944.[9][10]

Debaty

[editovat | editovat zdroj]

Česká republika vyjádřila v Česko-německé deklaraci lítost, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd (v německé verzi Unrecht – bezpráví) nevinným lidem, a Česká republika lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly.[11]

Bývalý český premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že česká vláda „nevidí důvod pro jakékoliv zpochybňování Benešových dekretů a pro jakékoliv otevírání této otázky.“ Podle předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndta Posselta patří Benešovy dekrety na „smetiště dějin“.[12]

V roce 2019 byl soudně potvrzen restituční nárok vdově po Karlovi des Fours Walderode, který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů.[13] Podle prezidenta Zemana došlo tímto rozhodnutím k prolomení Benešových dekretů.[14]

Sporná je také konfiskace majetku členů lichtenštejnské knížecí rodiny, kteří se v roce 1930 přihlásili k německé národnosti a hlava jejich rodiny, vládnoucí kníže František Josef II., údajně spolupracoval se Sudetoněmeckou stranou,[15] v době druhé světové války však měli členové rodu lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem.[16] Významnou okolností je rovněž skutečnost, že manželka panujícího knížete Elsa von Gutmann byla židovského původu. Po anexi Rakouska nacistickým Německem byla nucena odejít do švýcarského exilu, kde krátce po válce zemřela.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Emil Hácha vydal také jeden dekret státního prezidenta. Jím však byla členům protektorátní vlády a dalším osobám ve veřejných funkcích uložena povinnost složit slib věrnosti Adolfu Hitlerovi a nacistickému Německu.[2]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b § 2 ústavního dekretu presidenta republiky č. 20/1945 Sb., o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Dostupné online.
  2. ↑ Dekret státního presidenta č. 83/1940 Sb., o slibu členů vlády, veřejných zaměstnanců a jiných orgánů veřejné správy. Dostupné online.
  3. ↑ Čl. I odst. 1 ústavního zákona č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a vyhlašují za zákon dekrety presidenta republiky. Dostupné online.
  4. ↑ Visegrad Four dispute over Benes Decrees
  5. ↑ Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94a, publikován pod č. 55/1995 Sb., [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. (Alternativní odkaz)
  6. ↑ "Britové uvažovali o odsunu Němců od začátku války". Týden. 31. října 2010.
  7. ↑ "Stíny minulosti: Češi, Postupim a sudetoněmecká otázka". Dějiny a současnost.
  8. ↑ Košický vládní program (dále KVP) a „malý retribuční dekret“(Důsledky revolučního práva KVP a retribuce). Masarykova univerzita Právnická fakulta Brno.
  9. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1290689-benesovy-dekrety
  10. ↑ http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/obrazova-publikace-klement-gottwald-1896-1953-zakladatel-lidove-demokratickeho-statu/
  11. ↑ Česko-německá deklarace. www.mzv.cz [online]. [cit. 17-07-2009]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17-07-2009. 
  12. ↑ ČTK. Benešovy dekrety patří na smetiště dějin, říká Bernd Posselt. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2014-06-08 [cit. 2022-09-16]. Dostupné online. 
  13. ↑ Odvolací soud potvrdil rodu Walderode nárok na restituci. E15 [online]. CZECH NEWS CENTER, 18. června 2019. Dostupné online. 
  14. ↑ Potvrzení restitučních nároků rodu Walderode prolamuje Benešovy dekrety, tvrdí prezident. ČT24 [online]. Česká televize, 27. června 2019. Dostupné online. 
  15. ↑ Lichtenštejni znovu žádají majetek v Česku. Novinky.cz [online]. Borgis, 21. května 2014. Dostupné online. 
  16. ↑ „Bůh, kníže, Morava“, Lichtenštejnsko, knížectví moravské. ČT24 [online]. Česká televize, 30. dubna 2012. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BENEŠ, Zdeněk et al. Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Praha: Pro Ministerstvo kultury České republiky vydala Gallery, 2002. 304 s. ISBN 80-86010-55-4.
  • BERWID-BUQUOY, Jan N. Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918–1920: Theorien der Nationalismen. [Integrace a separace Sudetských Němců v ČSR 1918–1920: teorie nacionalismů.] České Budějovice: Herbia, 2005. 253 s. ISBN 80-239-4433-9. [Tištěná verze disertace k obhajobě akademického titulu Dr. rer. pol. Freie Universität Berlin. Fachbereich Politische Wissenschaft. 2004.]
  • BLUMENWITZ, Dieter. Benešovy dekrety z roku 1945 z hlediska mezinárodního práva. Z němčiny přel. Bedřich Blasko. Střední Evropa: revue pro středoevropskou kulturu a politiku. 1992, roč. 8, č. 26, s. 22–30. ISSN 0862-691X. Dostupné také z: https://scriptum.cz/soubory//scriptum/%5Bnode%5D/stredni-evropa_1992_26_ocr.pdf Archivováno 6. 12. 2023 na Wayback Machine.
  • BLUMENWITZ, Dieter. Die Beneš-Dekrete aus dem Jahre 1945 unter dem Gesichtspunkt des Völkerrechts. In: HLAWITSCHKA, Eduard, ed. Die Politik von Dr. Edvard Beneš und Mitteleuropa. [München]: Verlagshaus Sudetenland, 1993–1994, s. 71–84. ISBN 3-930626-05-5.
  • CORNIDES, Jakob. The Sudeten German Question after EU Enlargement. In: GORNIG, Gilbert H., ed.; HORN, Hans-Detlef, ed. a MURSWIEK, Dietrich, ed. Eigentumsrecht und Eigentumsunrecht. Analysen und Beiträge zur Vergangenheitsbewältigung. Teil 2. Berlin: Duncker & Humblot, 2009, s. 213–241. 261 s. Edice Staats- und völkerrechtliche Abhandlungen der Studiengruppe für Politik und Völkerrecht. ISBN 9783428132126, ISBN 3428132122. doi: 10.3790/978-3-428-13212-6 Přístup také z: https://web.archive.org/web/20140326011123/http://works.bepress.com/jakob_cornides/1/
  • ČERNÝ, Bohumil; KŘEN, Jan; KURAL, Václav a OTÁHAL, Milan. Češi, Němci, odsun: diskuze nezávislých historiků. Academia: Praha, 1990. 372 s. ISBN 80-200-0276-6, ISBN 978-80-200-0276-1.
  • ČESKOSLOVENSKO; JECH, Karel, ed. a KAPLAN, Karel, ed. Dekrety prezidenta republiky 1940–1945: dokumenty. 2., oprav. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2002. 1066 s. ISBN 80-7239-115-1, ISBN 80-7285-012-1.
  • DRDA, Adam, ed. Edvard Beneš a střední Evropa: sborník přednášek a statí. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994. 121 s. ISBN 80-85241-56-0.
  • HANZLÍK, F. Historické souvislosti přijetí Benešových dekretů a řešení otázky odsunu sudetských Němců. Politologický časopis. 1995, roč. 2, č. 2, s. (?). ISSN 1211-3247.
  • KŘEN, Jan. Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. Praha. Academia. 1990. ISBN 80-200-0276-6, s. 14–15.
  • MANDLER, Emanuel. Benešovy dekrety: proč vznikaly a co jsou. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 126 s. Otazníky našich dějin, sv. 4. ISBN 80-7277-139-6.
  • KUKLÍK, Jan. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“: dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Praha: Linde, 2002. 511 s. ISBN 80-7201-352-1. .
  • PAVLÍČEK, Václav. O dekretech prezidenta republiky. In: Právní aspekty odsunu sudetských Němců: sborník. 1. vyd. Doslov Václav Kural. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1995, s. 29–55. 84 s. ISBN 80-85864-13-4.
  • PAVLÍČEK, Václav. O dekretech prezidenta republiky. In: MATĚJKA, Dobroslav, ed. Právní aspekty odsunu sudetských Němců: sborník. 2., uprav. a dopl. vyd. Doslov Václav Kural. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1996, s. 41–67. 120 s. ISBN 80-85864-19-3.
  • PERZI, Niklas. Die Beneš-Dekrete: eine europäische Tragödie. St. Pölten: Niederösterreichisches Pressehaus, ©2003. 364 s. ISBN 3-85326-099-3.
  • SLÁDEK, Milan. Němci v Čechách: německá menšina v českých zemích a Československu 1848–1946. Praha: Pragma, ©2002. 205 s. ISBN 80-7205-901-7.
  • ŠKRÁBEK, Josef. Včerejší strach: jaké to bylo mezi Čechy a Němci?: a jaké to bude…?. 3., rozš. vyd. Praha: Vyšehrad, 2006. 414 s. ISBN 80-7021-838-X.
  • TAUCHEN, Jaromír. Beneš-Dekrete von einer rechtlich historischen Perspektive. Journal on European History of Law. 2010, vol. 1, no. 1, s. 41–45. ISSN 2042-6402.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Československo – základní dohody, smlouvy a listiny – od vzniku k zániku (1915–1992) Československo
vznik Československa
(1915–1920)
rozpad Československa, odstoupení Sudet, Protektorát
Slovenský stát • První SR, Podkarpatsko
(1938–1939)
obnova Československa
(1943–1948)
vyhlášení ČSSR, vznik ČSFR
(1960, 1968)
zánik ČSFR, vznik ČR a SR
(1992)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Benešovy_dekrety&oldid=24116558“